Další z řady rozhovorů v souvislosti s novým filmem How Do You Know poskytla Reese pro SheKnows.com.

SheKnows: Co si myslíte o postavách režiséra Jamese L. Brookse, které sice mají určitě nedostatky, ale publikum je prostě zbožňuje?

Reese Witherspoon: Myslím, že je to velmi zajímavé. Hrála už jsem v komediích hodně postav, které neustále a hodně mluví o svých láskách, které pořád mluví o mužích, což dělám také. Ale tyto postavy mají velké problémy se sdělením svých emocí. Ony opravdu nechtějí mluvit o některých věcech, což je zajímavá vlastnost žen. Moje postava říká jednou Owenovi: „Víš, když začnu brečet uprostřed noci, prostě mě ignoruj.“ (Směje se.) Je to málokdy vidět, ale je to opravdu osvěžující.

SK: Vaše postava je sportovkyně a má po celém domě nalepené různé poznámky a citáty. Děláte to také tak u vás doma?

RW: Jsem rozhodně jeden z těch lidí, kteří mají poznámky všude, kde se dá. (Směje se.) A opravdu, snažím se tím vyhnout takovým věcem jako touha, nenasytnost nebo závist. A téměř všechny moje citáty jsou pozitivní. Často říkám – „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ – a je to jeden z mých oblíbených citátů. Snažím se ho držet celý svůj život.

SK: Zmínila jste, že tato postava je dost odlišná od jiných, které jste hrála…

RW: Myslím, že je velmi zajímavé hrát ženu, která umí vyjádřit, že ještě není připravená mít děti, a také si není jistá, zda chce vůbec mít rodinu. Mám spoustu takových kamarádů a kamarádek. Myslím, že Jim to napsal moc pěkně, tak emocionálně upřímně. Ona (Lisa) se nestydí za to, že touží po jiných věcech, než ostatní ženy. Samozřejmě, není jako já, mám dvě děti. (Směje se.) Já už jsem taková usazená.

SK: Ve filmu ‚How Do You Know‘ je scéna v nemocnici, která vypadá trochu jako hra. Cítila jste to jinak, když jste to natáčela?

RW: Cítila jsem se jako ve hře. Naučila jsem se toho mnoho o zbavení se některých zvyků, které jsem do té doby měla. Je to jakési svědectví o tom, že jednu scénu můžete hrát 26 způsoby. Můžete ji hrát vesele, můžete jí hrát smutně.

SK: Můžete uvést jeden příklad výjimečnosti režiséra Jamese L. Brookse, ne jako scénáristy, ale jako režiséra filmu ‚How Do You Know‘?

RW: Jednou jsme točili, Paul (Rudd) a já, scénu – rande naslepo – a on řekl: „ Ty řekneš Paulův text a on řekne zase tvůj.“ Bylo to jak na zkoušce. A tak jsme to tak udělali. Bylo to opravdu zajímavé. Oba jsme znali text toho druhého a myslím, že ta scéna vypadala lépe, než jak jsme ji natočili.

SK: Ve filmu jste musela vybírat mezi Owenem Wilsonem a Paulem Ruddem. Bylo to těžké mezi nimi vybírat?

RW: Je to těžká práce, dámy, ale vy na to máte. Bylo to skvělé. Jak jsem byla šťastná, že jsem mohla pracovat s dvěma tak talentovanými, zábavnými, atraktivními a hysterickými muži. Ale bylo to také velmi zvláštní, když jsem točila scénu s Owenem, a když pak Owen odešel, byla jsem smutná a chtělo se mi brečet. Pak, když jsem točila scény s Paulem, cítila jsem se, jako když Owena podvádím. (Směje se.)

SK: Zkoumala jste softbal jako hru, abyste se „dostala“ do postavy softbalové hráčky?

RW: Bylo to neuvěřitelné. Pracovala jsem se softbalovými hráčkami, abych se vcítila do role profesionální sportovkyně. Já totiž nejsem sportovkyně. Jim řekl, že jsou důležité detaily a drobnosti: „Chci, abys pracoval s opravdovými trenéry a trénovala,“ a tak jsem to dělala čtyři měsíce, tři hodiny denně. Pořád ale nejsem v softbalu dobrá. (Směje se.) Něco jsem se naučila, ale je to úplně jiný svět. Pracoval jsem se Sue Enquist, trenérkou 11-ti násobného vítěze národní ligy. Ona mluví úplně jinak, přistupuje k sobě úplně jinak. Připadá mi zajímavá ta paralela s herectvím, speciálně pro ženu. Naštěstí, jako herečka se můžu stát někým jako Meryl Streep nebo Diane Keaton, ale pořád musí pokračovat v práci.

SK: Mluvila jste o nepovedené schůzce s Paulem, měla jste někdy rande naslepo?

RW: Ano, ale ten chlap pořád opravoval můj pravopis. Během deseti minut mi bylo jasné, že je konec.

SK: Dostala jste někdy nějakou radu začínajícímu umělci, která se pak ukázala jako úplně špatná?

RW: Už jako dítě jsem se chtěla dostat na Broadway. Byla jsem v různých kurzech, kde mě měli naučit zpívat, tančit a hrát. Pamatuji si na to, jak jsem procházela kurzem zpívání a měla jsem něco jako zkoušku a oni řekli: „Dělejte cokoliv, jen nezpívejte.“ Přemýšlela jsem hodně o této situaci, když jsem vyhrála Oscara za film Walk the Line. (Směje se.) Děkuji Bohu, že jsem je neposlechla. Bylo hodně těžké, dostat se přes takový psychický blok. Lidé by měli být opatrní, co jiným lidem říkají.

Source